Kozí mléko a zápach
Miluji kozí mléko. Ale nebyla to láska na první pohled. Hlavně si musíte vonět… říkává se, když není jasné, jestli se k sobě dva hodí, nebo ne. A to první, co mě u kozího mléka vždycky napadlo, bylo – fuj, smrdí! Jak ke mně však postupně začaly pronikat nejprve zvěsti a potom i tvrdé důkazy o jeho zdraví prospěšných vlastnostech, zkoušela jsem si k němu nalézt cestu. Otvírala jsem postupně lahve s mlékem, kelímky s jogurtem, balení sýra a jako alchymista je opatrně přibližovala k chřípí, rozechvělému očekáváním... bude tam? A byla! Ta koza tam prostě vždycky byla.
Kdo hledá, najde, říkává se taky. A pravdivost tohohle rčení jsem si ověřila díky svým dětem. Protože to totiž platí i naopak. Kdo nehledá, nenajde! Děti, nezkažené předsudky o zápachu kozího mléka, si totiž na jeho chuť většinou zvyknou bez problému. Alespoň ty moje to tak měly. Nediskutuje se, nezkoumá, prostě se jí. Je to hladké, bílé a plné síly od zvířátka, se kterým je na statku tolik legrace. Od zvířátka, které jen nestojí a nepřežvykuje, ale pobíhá, poskakuje, leze do výšek a vesele mečí na všechny kolem, tak trochu jako ty, Franto, a ty, Kubo.
Dnes už se dá sehnat i umělé kozí mléko, která se dává odmalička nekojeným dětem nebo jako příkrm. A to tedy zaručeně nepáchne ani tomu nejzarytějšímu alchymistovi. Navíc, ony úplně malé děti to s chutí mají jinak než my dospělí. Bývá dobré spolehnout se na jejich úsudek a právě třeba u umělé výživy se doporučuje nechat dítě vyzkoušet i víc chutí, aby se zjistilo, kterou snáší nejlépe. My tu svoji oblíbenou chuť naštěstí našli a zůstali jsme jí věrni. Z umělého kozího mléka dodnes vaříme kaše a léčíme s ním večerní chmury. Pomáhá je mně i mým dvěma andílkům rozpouštět svou plnou chutí a vůní.
