Maminkou: Kojit, kojit, kojit

I když se najde mnoho takových, kteří s tím nesouhlasí, mně tento trend vyhovuje. Když je potřeba, kojím i co půl hodiny. Nestává se to však zas tak často :-)

Naše společné kojící začátky

Jak jsem psala v předchozím článku o porodu, nebyl nám s Bartíkem dopřán bonding, při kterém by mohlo dojít k prvnímu přirozenému přisátí k prsu, a tak jsme si to společně museli vybojovat až další dny. To, že se mi nepodaří kojit, byla moje noční můra celé těhotenství, ne-li už před ním :-) Kolem sebe mám řadu kamarádek, které měly různé problémy a nakonec většinou skončily u umělého mléka. Jak je to vůbec možné, že přestože se lidská mláďata živí kojením už od nepaměti, mají s tím současné ženy takové problémy? Důvodů může být asi několik, ale mezi ty nejvýraznější bych zařadila nedostatečnou informovanost a tzv. laktační teror.

Nedostatečná informovanost, tím mám na mysli hlavně to, že se vytratily vzory a předávání zkušeností z generace na generaci. Ženy už nežijí ve společné domácnosti se svými matkami, babičkami, tetičkami… nemá jim kdo poradit. V porodnici na ně sestřičky nemají příliš času, pak jsou najednou doma samy s miminkem, to začne plakat a naříkat a první, co novopečenou maminku napadne je, že má miminko určitě hlad a že má v prsou málo mléka. I mě to několikrát napadlo, ale naštěstí jsem tohoto strašáka stihla vždy včas zapudit! A laktační teror? To není nic jiného, než neuvěřitelný tlak společnosti a stres, který ženy zažívají. Maminky ovlivněné hormony si často říkají, že jestli nebudou kojit, budou špatné matky, okolí je odsoudí nebo že miminku nedopřejí to nejlepší. Tento velký stres často končí tím, že nakonec o mléko opravdu přijdou. Naštěstí však žijeme ve světě, kde umělá náhrada mateřského mléka existuje a dokonce i velmi kvalitní. Takže když to nejde, netrapte se, dobré maminky budete i tak!

Mně a Bártíkovi se v porodnici věnovala jedna sestřička opravdu dlouho a s velkou trpělivostí. Bartík byl napitý plodovou vodou a ze začátku hodně blinkal. Nebyl tedy moc při chuti a po mléku netoužil. Jak ale rozjet laktaci, když se miminko nechce přisát? Inu jedině odsávačkou. V porodnici nám půjčili odsávačky od Medely. Já naštěstí vyfasovala elektrickou, ručně by se mi moc nechtělo. Povím vám, nebyl to moc příjemný pocit. Do přirozenosti to má daleko, člověk si připadá spíš jako stroj na mléko než jako maminka.

A tak ač nerada, první den, než se mi mléko vytvořilo, jsem dovolila, aby Bartíkovi dali umělé. V porodnici používali značku Beba. Doktorka nám vysvětlila, že je to jedno z nejkvalitnějších umělých mlék, které je nejvíce podobné tomu mateřskému. Naštěstí se po pár dnech Bartovi ulevilo a po dlouhém přemlouvání a domlouvání mu, jaká dobrota to na něj čeká, se přisál a začal pít!!! Řekla bych, že je to jeden z nejkrásnějších okamžiků prvorodiček :-) Sice jsem ho u toho musela budit a šimrat pod bradičkou, aby se alespoň trochu napapal, ale první mise byla splněna.

Doma jsme to museli hodně dopilovat

Jakmile se maminky “rozkojí”, pro sestřičky tím končí práce kolem kojení a nechávají to už na mamince a miminku. No jo, mají toho hodně a zdravotních sestřiček je nedostatek, jak všichni víme. A tak jsme s Bartíkem přijeli domů a já doufala, že to bude všechno dobrý. Po cestě domů jsem si v lékárně koupila krém Bepanthen Care, bez kterého bych to jen těžko přežila. Z prsou se nemusí umývat, miminkům nevadí. Ale to nejdůležitější je, že opravdu pomáhá! Existuje však celá řada dalších krémů na bradavky (třeba Avent, Purelan nebo Bioclin), takže je možné vybírat. V obýváku jsem si uloupila jedno křeslo, z kterého se stalo kojící a ve kterém trávím skoro polovinu dne i noci. Jakmile dostal Bartík opravdu velký hlad a začal vyžadovat mléčnou svačinku co hodinu a půl, mně začaly krušné časy. Prvních několik dní se mi kroutily prsty bolestí. Každá minuta kojení byla utrpením.

Nedivím se, že v těchto obdobích často hodí maminky flintu do žita a přejdou na umělé mléko - je to fakt očistec. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, ale hlavně takové, že to prostě dělám špatně. Miminko se naučilo špatně sát a s kojením bude konec. Řekla jsem si, že ještě pár dní vydržím, jestli se situace nezmění a pak že případně vyhledám laktační poradkyni. Naštěstí se však vše urovnalo, bolest ustoupila a kojení jsme si s Bartem začali vzájemně užívat. Druhá vlna bolesti přišla chvíli po té, tentokrát do zad. To už jsem na nic nečekala a pořídila jsem si velký kojicí polštář. Když jsem psala v článku o výbavičce, že si ho možná časem pořídím, netušila jsem, jak nezbytné to pro mě bude. Od té doby už mě nic nebolí, Bartík si pohodově leží na polštáři a baští a já si čtu knížku nebo jen tak odpočívám a k tomu popíjím čaj pro kojící matky :-)

S kojením velmi úzce souvisí tzv. kolika, neboli bolení bříška. Bartík bohužel nepatří mezi miminka, které jenom papají a spí, takže příště o tom, jak vyzrát na velký nářek miminka trpícího kolikou.

Klára